.it´s ok not to be okay sometimes

1. září 2017 v 19:59 | foxx. |  words
♥ předem upozorňuji, že je to dlouhý článek a chce ho přečíst celý, takže pokud na to zkrátka nejste a číst to nechcete, tak se do toho ani nepouštějte ♥

Nejdříve k tomu, proč píšu tento článek (ano, koukala jsem na "To The Bone"). Mám jich hodně rozepsaných a u většiny nějak nevím, jak je dokončit a pojmout, aby se na blog hodily, ale rozhodla jsem se napsat i tento, protože si myslím, že je na něj ta správná doba. V poslední době jsem si totiž hodně věcí uvědomila, uvědomila jsem si hlavně to, že jsou věci, nad kterými nemá cenu ztrácet čas a nemá cenu je řešit, protože jsou totiž naprosto normální a dost často malicherné. Uvědomila jsem si, že si procházím opravdu těžkým obdobím a ne, že bych nevěděla, jak z něho ven, ale vždy to chvíli trvá, a to jsem podobné věci za život překonala několikrát (berte také prosím na vědomí, že to tu nerozepisuji všechno, slovo od slova, takže občas je za tím mnohem více, ale článek už je tak strašně dlouhý). Někteří z vás možná ví, že jsem na střední škole trpěla počáteční fází anorexie (dá se to tak nazvat? nechci totiž tvrdit, jak jsem si prošla strašlivou anorexií a podobné věci, protože se mi zdá, že před nějakou dobou bylo strašně "in" vyjít ven s příběhem o tom, jak jste na tom byli atd., ale u hodně lidí se mi zdálo, že to dělají spíše kvůli tomu haló kolem (a přitom na tom vůbec nebyli tak špatně, jak třeba tvrdí a mrzí mě to) a moc nad tím nepřemýšlí, čímž nechci snižovat to, že se jim něco stalo, ale osobně si myslím, že jsou mnohem, ale mnohem horší věci a měli bychom na to myslet a brát naše osobní tragédie tak, jak jsou a nedávat jim takovou váhu, jakou bychom pouze chtěli, aby měly) a byla na tom chvíli špatně, ale spíše psychicky - i když to zní strašně zvláštně, protože selhalo hlavně tělo, ale nevím, jak jinak to říci. Chtěla bych vám totiž říci, že anorexie není jen o tom, že se rozhodnete nejíst a začnete hubnout. Vůbec to o tom není. Anorexie je o tom, že vaše psychika a tělo selžou a zradí vás.


Přijde mi, že spousta lidí stále žije v obraze toho, že lidé trpící anorexií jsou hubení a musejí nemocně vypadat, aby nemocní mohli být. Jenže to vůbec není pravda. Anorexie může být i nenápadná. Může být ve vaší hlavě (samozřejmě je to nemoc, kterou způsobuje vaše tělo, protože nedává pokyny k jídlu, ale psychika hraje také velkou roli, protože mozek vše zpracovává) a tělo nemusí nějakou dobu vykazovat její známky, pokud jste před ní byli zcela zdraví a neměli problémy. Já při první "anorexii", a ano říkám při první, neměla žádné tělesné známky, kromě lanuga (které samozřejmě nezmizí, když odejde anorexie) a nižší váhy (pro představu, měla jsem kolem 165 centimetrů a vážila 50 kilogramů, při tréninku volejbalu jsem byla schopná váhu stáhnout, sice jen třeba na den, ale byla jsem toho schopná, na 47 kilogramů). Neměla jsem modřiny, nebyla jsem úplně vyhublá, ano, byla jsem hubená, asi více, než by bylo záhodno, ale pořád to nebylo takové, jak jsou lidé u anorexie zvyklí - vyhublá žebra, spadlá střeva dovnitř, ruce jako tyčky, slabé nohy, propadlý obličej atd. Vlastně jediné, co se u mě projevovalo bylo nechutenství a špatný psychický stav. Nevím, jestli mi bylo fyzicky špatně, nejspíše po chvíli muselo, ale bylo mi opravdu dost špatně psychicky. Měla jsem depresivní stavy, kdy jsem prostě nedokázala s nikým moc mluvit, raději jsem jenom seděla, koukala na videa, poslouchala písničky a po chvíli už ani to nebylo něco, co bych chtěla dělat. Nechtěla jsem dělat nic. A neuvědomovala jsem si, v jakém stavu vlastně jsem.

Nevím, jestli to někdo z vás někdy zažil, ale stále mám někdy stavy, kdy nemám chuť na nic. Někdy třeba máte v hlavě obrázek určitého jídla - pro příklad, já mívám třeba chuť na italské těstoviny. Nejlépe bych si je chtěla dát někde v restauraci, ale třeba není zrovna čas. Obraz se v hlavě drží a vy na ně máte zkrátka chuť. Takto je to normální. Pak ale příjde období, kdy víte, že je čas na jídlo, ale nemáte chuť na nic. V hlavě nic není. Nemůže vymyslet, co byste si dali. U něčeho vyložene cítíte nechuť, protože to jíte častěji nebo to zkrátka nechcete, u něčeho prostě jenom nevíte, jste ohledně toho neutrální. V blogové "řeči" bych to přirovnala k tomu, že chcete udělat grafiku či napsat článek, ale vůbec nemáte nápady a když už něco málo zkusíte, nevýjde to, prostě toho po chvíli necháte.

S anorexií se ale pojí i další příznaky, jako třeba výkyvy nálad, člověk je jednou dole, jednou nahoře. Jednou nepříjemný, vytočí ho i to nejmenší, jednou zase třeba malátný, potom vypadá vesele. Jste unavení, nemáte energii na to dělat věci, co byste chtěli, třeba někam zajít, jít někam s přáteli, prostě se vám nechce. Ztrácíte sociální kontakt. V noci nespíte, protože je vám špatně od střev, jelikož nejíte, nebo jíte hrozně málo a cítíte, že je vám zle.

(Není to tedy jen o tom, že nejíte a hubnete a potom třeba omdléváte. Hlavně najednou cítíte, že je něco jinak a nechápete to, vaše hlava neví, co se děje. Ze začátku to jde, ale po chvíli vám je samozřejmě zle a zle a stále zle a většinou to třeba po vyspání odezní, ale potom se to zase vrátí a vy nevíte, jak z toho ven, protože byste museli jíst, ale vaše tělo jíst prostě nechce, i když cítíte, že máte "hlad" - bolesti.)

Vůbec to nemusí být o malém množství jídla, může to jít i druhou stranou. V mém případě to bylo tak, že jsem na jídlo neměla moc čas a jedla jsem méně, než bych měla. Tělo si zvyklo, zvyklo si na nízký příjem, ale nebylo mi špatně, nebyla jsem nemocná. Jenom jsem byla zkrátka hubená a občas nějaká ta nevolnost přišla. Ono totiž toto je celkem normální a stačí trochu stresu a nedostatek času - není to ale žádná anorexie. Potom už ale začala trochu pracovat psychika a přidalo se k tomu i tělo. Nevím, kdy přesně to přerostlo v něco nezdravého, ale pamatuji si, že jsem jednou byla doma a nebylo mi dobře a měla jsem pocit, že tloustnu - a mozek to vyhodnotil jako příčinu potíží a proto jsem nechtěla tloustnout (aby mi nebylo zle). Nebylo to vůbec kvůli tomu, že jsem si připadala tlustá, jenom jsem nechtěla, aby mi bylo zle. Nakonec to skončilo tak, že mi v hlavě svítila kontrolka, že jsem celý den nic nejedla. Měla jsem třeba jen koblihu a byl večer a já měla sníst večeři. Moje hlava říkala, že bych měla něco sníst - ne, že musím něco sníst, ale moje tělo říkalo, opovaž se, bude ti zle, když to sníš, o to se postarám! Stáhl se mi jícen a zkrátka jsem to sníst nemohla. Takže hlava byla sice jakžtakž v pořádku, uvědomovala si problém, ale tělo odmítalo nemoc porazit. Odmítalo pomoci. K tomu přidejte ještě psychické stavi podobné depresím a podrženo sečteno na tom nejste zrovna dobře. Nakonec jsem se ale jíst přinutila, moji blízcí za mnou stáli a troufám si říci, že jsem nemoc po fyzické stránce překonala. Dokonce jsem i nabrala trochu váhu, i když ne nijak moc a přišla si zdravá. To se v pátek (11.8. abych byla přesná) změnilo. Měla jsem volno, občas jsem něco málo udělala, ale to, co jsem neudělala, bylo pravidelné stravování. Už chvíli předtím jsem se v jídle trochu omezovala, protože mi přišlo, že jsem strašně rozežraná a nakonec se to proti mě otočilo, protože doma mám problém (jelikož nevydávám tolik energie a tělo vlastně nedá signál k jídlu) opravdu jídlo hlídat. A tak jsem se vyhladověla. Vyhladovela jsem se tak, že mne braly křeče do pravého boku (tříšla), že mi šlo horko do nohou a do krku (přirovnala bych to k silnému pálení žáhy) a nemohla jsem spát, nešlo to, bolesti to prostě přebily. Nemohla jsem spát několik dní, k tomu jsem ještě chodila do práce. Nemohla jsem si uvědomit, co se vlastně děje. Několik dní to bylo jako na houpačce, původně jsem myslela, že naopak mám problém dostat látky ven, myslela jsem, že nejdřív musí tělo zpracovat to, co v sobě má a až potom můžu začít zase normálně jíst, ale bylo to naopak. Měla jsem začít jíst dřív. Nespala jsem tři dny.

Nakonec jsem ale jíst začala, protože jsem si uvědomila, že to, co si myslím, že je špatný pocit a nevolnost, je ve skutečnosti hlad. Asi si říkáte, jak si to může někdo splést, ale ona to opravdu byla velmi silná nevolnost, jen z hladu... Působilo to stejně jako nevolnost z pocitu plnosti. Tentokrát tedy nezradilo tělo, ale spíše psychika, která do mozku posílala informace, že se jedná o moc jídla, ale ve skutečnosti to bylo jídla málo - takhle málo stačí k tomu, abyste se vyhladověli. Přidejte k tomu předchozí zkušenost z akutního zánětu slepého střeva a strach z toho, co se s vámi děje, špatnou psychickou situaci a problém je na světě. Ano, byla jsem u doktora, ano, byla jsem na odběrech krve a ano, vím, že to mám i částečně ze stresu, z těžké kabelky a dalších různých faktorů. Naštěstí výsledky rozborů jsou dobré, nejsem nemocná v tom smyslu, že by mi bylo něco jiného, co by se musela opravdu léčit v nemocnici. Jenom prostě moje tělo neumí dát pokyn k jídlu, nemám na nic chuť a je mi zle, když jím málo. Tím málo myslím jen tři pravidelná jídla (snídani, oběd, večeři) - musím si totiž dát i něco mezi tím, protože jsem přišla o opravdu hodně živin a ostatních věcí a tělo je potřebuje zpátky. Včera jsem nespala, protože jsem zase moc nejedla (měla jsem "jenom" tři chody) a bylo mi zde.

Proč to ale říkám... chtěla bych vám připomenout, že jsou i horší věci, než špatný účes, holka, co vás někde pomlouvá, nedostatek peněž na nové boty či něco jiného. Jsou horší věci než zakopnutí v hromadné dopravě, horší věci než to, že vás někdo nemá rád. Nikdy si to totiž neuvědomíte tak dobře, jako když chcete nejvíce žít. Nemůžete se zavděčit všem a nemá cenu chtít být někým jiným a závidět ostatním. Nemá cenu lpět na materiálnu, když to, co je hlavní, je vaše štěstí a zdraví. Buďte na sebe hodní a místo neustálého přemýšlení o tom, co nemáte, myslete na to, co máte, protože to můžete rychle ztratit. Tak na to myslete, myslete na to, že někdy se váš problém zdá problémem jenom vám a užívejte si života, protože někdy stačí změnit svou mysl a uzdraví se i tělo. Chtěla bych vám říci, že život vždy za něco stojí a kdyby nebyly těžké chvíle, nemohly by být ani ty dobré.

S láskou, foxx. ♥

(možná si říkáte, proč je k tomu takový nadpis, pro ty, co by to nepochopili, tak se snažím říci, že je normální se občas cítit špatně, ztracený a další věci, ale jsou i věci mnohem důležitější a občas je potřeba si je připomenout, protože lidi kolem nás na tom mohou být mnohonásobně hůře a pokud jste zdraví, tak si toho važte ♥)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andie Andie | E-mail | Web | 1. září 2017 v 21:00 | Reagovat

Foxxíku, zlato, tímhle článkem jsi mě dostala. Sama jsem si prošla tímto obdobím, také jsem o tom dříve psala článek a když jsem si četla komentáře, mě tak moc zaskočilo, kolik lidí mi tam napsalo, že si tím prošli taky. U mě si toho nikdo nevšiml, nikdy jsem nebyla hubená, jenom si všimli, že jsem zhubla. Když jsem viděla film To the bone, musela jsem se na to psychicky připravit, okolí mi film doslova zakazovala. Když jsem na něj koukala, tak moc jsem viděla sebe několik let zpátky, ten smysl myšlení a životního stylu, brečela jsem, nejvíce u scény, kdy bylo řečeno "Mám to pod kontrolou." Lidi se neuvědomují, jak moc je tohle citlivé téma pro ty, kteří tím opravdu prošli, když nebyly psychicky v pořádku a neměli nikoho, kdo by jim pomohl vykopat se ze dna. Jsem na tebe pyšná a hrdá, že ty jsi to dokázala. ♥ Musím se ti přiznat, celkově blogové komunitě nemám problém cokoliv přiznat, protože vím, že tady najdu vždy podporu, že kolikrát ze stresu nejím, prostě to tak mám zabudované. Ve škole jsem poslední měsíce měla doslova peklo ze strany dvou děvčat, ano, pořád mám tu sílu, je nazývat slušně, po tom, co mi provádí. Vím, že to teď začne znova, a prostě ... Začala jsem se cítit jako Hannah Baker. Správně. Protože mě se děje snad postupně to co jí, slovní neustále urážky ze stran těžko dvou lidí, po škole někdo roznesl falešné informace o tom, že jsem poslala své nahé fotky a další a další. Přemýšlela jsem, že o tom napíši článek, dostat to ze sebe ven, dát takhle najevo lidem kolem sebe, jak moc jsem psyhicky v háji, aby věděli, že jsem přemýšlela nad všemi možnostmi, jak to ukončit, ale nemám odvahu zase na to, aby se to dostalo těm nesprávným lidem do rukou. Já ti za všechny ostatní děkuju, že jsi se nám s tímhle, podle mě v dnešní době opravdu důležitým tématem, svěřila. ♥

2 Andie Andie | E-mail | Web | 1. září 2017 v 22:07 | Reagovat

Moc děkuju ♥

3 Paige Paige | Web | 2. září 2017 v 12:58 | Reagovat

Foxx napísala si naozaj pekný a úprimný článok. Máš pravdu, psychika je hlavný spúšťač toho všetkého.  Niekedy proste človek nič nezvláda, nemá na nič chuť..pretože je na neho kladený veľmi veľký tlak.. stres a pod..
Keď mám depresie, moje myšlienky blúdia kade tade a niekedy ma napadne aj hlúposť - napríklad aby som nejedla, pretože nie som spokojná sama so sebou..Je to ťažké, ale snažím sa zmeniť, snažím sa mať rada takú aká som, pretože je to dôležité  :)

Prajem ti, aby si to zvládla a nedopadla ako na strednej. A taktiež ťa obdivujem za to, že si sa s tým zdôverila ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama